BIG BALKAN CIRCUIT III.

aneb ...naposled?

 

Termín: 5.6.-19.6.2010

 

Účastníci expedice: Kolis, Drake, Freddy, Pajča, Tom, Radek, John, Karlos, Liboor

Barová skupina: Verča, Jíťa, Alča, Johny

 

Projetý okruh přes země: CZ, SK, H, SRB, MNE, AL, MNE, BIH, HR, H, SK, CZ

 Celková délka: 3641km   

 

 

 

Sobota 5.6.2010  

Na jih za A- teamem

Tradicí posledních let cestování je PALICA = první den s cílem dojet co nejdál. Dnešní cíl byl pokusit se dojet do vesnice Mokra Gora, kde na nás čekala druhá část výpravy ve složení Freddy, Pajča a Karlos, kteří vyrazili o den dřív už v pátek kochacím tempem s noclehem v Mokra Gora.

Náš původně plánovaný odjezd ve čtyři AM !!! se naštěstí nevyplnil a posunul se o dvě hodiny. Místem tradičního setkání je benzinka Shell na dálnici u Břeclavi. Okolo půl sedmé jsme komplet, Kolis rozdává nezbytné označení na motorky a po nalepení vyrážíme. Cesta je opět a to již tradičně po dálnici - Slovensko, Maďarsko (4 Eura), Srbsko až do Nového Sadu. Za hranicemi s Maďarskem mi začíná pocukávat Afrika a já řeším, co by to mohlo být. Myšlenku na odcházející čerpadlo se snažím zahnat jinými teoriemi o špatném benzínu či ucpaném filtru :O). Na jednom odpočívadle před Budapeští preventivně čistím kontakty, ale následná jízda mě ujišťuje, že bude třeba čerpadlo vyměnit. Na obchvatu Budapeště je cukání čím dál častější a tak zastavuju na rozšířené boční krajnici a za pomoci Johna a Radka čerpadlo vyměňuju (i tak vydrželo krásných 83.820km). Druhá skupina paličáků na nás zatím čeká na benzince opodál. Johnovo náhradní čerpadlo se zdá být dobré, tak razíme dál.

Maďarská dálnice je tradičně nuda, tak si jízdu po ní zpestřuju MPtrojkou. Menším oživením je opět úsek ze Szegedu na hranice, kde jedeme opět sami. Hraniční kontrola jde bez problémů. Jen jsem trochu „ujel“ celníkovi, když jsem nezastavil na stopce pro celní odbavení :O). Jeho pískot a moje omluvná gesta napravují incident a pokračuju v jízdě. Za čárou se zdržujeme jen na chvíli. Já lovím kešku a ostatní si ukládají doklady, jelikož máme dnešní počet přechodů hranic překonán. Dál pokračujeme po Srbské dálnici, zatím z větší části jen jedním dvoupruhem do Novi Sad. Odtud směřujeme na jih přes města Ruma, Šabac, Valjevo, Požega do Užice, kde nakupujeme nějaké zásoby a trochu piva na večer. Odtud přejíždíme do městečka Mokra Gora. Začíná se stmívat a cestou nám trochu prší. V dešti mírníme v místních serpentinách tempo a spolu s přicházející nocí se stávají poslední kilometry až nepříjemnými. Konečných pár metrů, železniční přejezd a u cedule Mokra Gora volá Kolis Pajčovi, aby nás navedl do cíle naší dnešní etapy. Skupina B zařídila příjemné ubytování v jednom domečku pod nádražím za 7,-Eur/os. Odstavujeme motorky a odhazujeme mokrou bagáž a oblečení v předsíňce na zápraží.

Po „willkomdrinku“ kecáme a mimo jiné posloucháme o jízdě úzkokolejkou, místní vyhlášenou atrakcí. Padá rozhodnutí, že druhý den jedeme vlakem taky. Tento večer nás pobavil John a jeho vyprávění zážitků z Turecka. Hláška „Tak ty jezdíš s Kolisem?…“ se stává průvodcem po celou naši zbývající cestu :O)

Dnešních 896km je za námi.

 

Neděle 6.6.2010

Tunely a vlak vlak vlak...

Budíček je v 8:00hod. Dnes se opět rozdělujeme na dvě skupiny. Po deštivé noci jede Pajčova skupina pohodovku přes MNE do Plavu, kde se máme opět v podvečer setkat. My se dnes jedeme projet vláčkem...... Po snídani vyrážíme s Radisem na nádraží zjistit, že nám vláček jede v 10:30. Po prohlídce nádraží se vracíme na penzion. Balíme celkem svižně, ale i tak máme co dělat, abychom odjezd stihli. Do kopce na nádraží skoro sprintujeme, ještě nemáme zakoupeny lístky. Kluci nám včera říkali, že je třeba prvně vyměnit peníze na nádraží v pobočce banky vedle pokladny. Tady se dozvídáme z otevíracích hodin na dveřích, že nám dnes nikdo nic nevymění, protože je co? Protože je zavřeno. Prostým dotazem v pokladně je naše obava, že se nedostaneme na vláček zažehnána. Platíme lístky kartou, pobíháme po peróně a hledáme si vhodné místo ve vagónu za lokomotivou, odkud budeme fotit. :O) Konečně paní výpravčí zvedá plácačku a vyrážíme. Táhne nás dieselová lokomotiva, protože parní jezdí jen v nějaké vymezené dny nebo za příplatek v přepočtu cca 120tis Kč. S Kolisem prolézáme vlak plný školáků a užíváme si jízdy společně s vlakvedoucím na můstku posledního vagónu. Projíždíme spoustu krátkých i dlouhých tunelů. Ten nejdelší je přes kilometr. Sarganska Osmica je unikátní úzkokolejná železniční trať. Nachází se nedaleko Zlatiboru, mezi městy Užice a Višegrad. Její nejzajímavější část vede mezi městečky Mokra Gora a Šargan-Vitasi, přes kopec Šarkana. Výstavbu trati začali Rakušané v roce 1916. Na krátkém úseku museli stavitelé překonat několikasetmetrové převýšení a spojit hluboké údolí s přilehlou náhorní plošinou. V závěru stoupání půdorys tratě opisuje dokonalou ležatou osmičku. Krásná panoramata a nepřehledně se kroutící koleje nás vedou do cílové stanice Šargan-Vitasi. Během naší přestávky železničáři přepřahají lokomotivu a kouřovou pauzou se připravují na zpáteční cestu. My si v blízké vozovně prohlížíme parní mašiny a ostatní kolejovou techniku. Cestou zpět pětkrát zastavujeme na focení v různých výškových úrovních na vyhlídkách k focení. Při zastávce, kde je pro ilustraci vystavena kolodrezína, předvádíme na ní celému vlaku, jací jsme s Kolisem motorkáři. Předvádění, se nám daří tak důrazně, že ji shazujeme z kolejí :O). Průvodčí píská k odjezdu, my se s vykolejenou drezínou válíme na pražcích a cestující žasnou. Ve spěchu vracíme stroj zpět na kolejnice a naskakujeme na plošinu posledního vagónu. Zbytek cesty se nám již daří prožít bez incidentu J A tak byla jízda už klidná, poučná, velmi zajímavá, panoramatická, prostě parádní. Hodnotíme ji jako výborné zpestření na cca 2,5hod za 5,-Eur tj. zhruba 500,- srbských dinárů můžeme vřele každému jen doporučit. Na nádraží ještě měním peníze v obchodě se suvenýry jako suvenýry stylem - Drake měnil, až vyměnil :O).

K penzionu a motorkám se vracíme natěšení na další jízdu. Loučíme se s majiteli a vyrážíme přes Priboj a přechod do BiH v Donjie Vardište. Odtud kopírujeme hranice směr Priboj. Kopcovitá krajina se sedlem nás přivádí k přechodu v Ustibaru, který vede zpět do Srbska. Bohužel tento však funguje jen pro místní, tak nám nezbývá než se vrátit o kousek zpět na ten mezinárodní, který se nám nezdál překročení hranic tak atraktivní :O). Překročení hranice i s formalitami v Uvaci, trvá jen několik minut, takže jsme za chvíli nasměrováni na jih do Bijelo Polje, Berane, Andrejevice a Plavu. V Plavu tankujeme na od loňska známé benzince před penzionem. Je kolem páté odpoledne a tak se přemísťujeme o několik set metrů nad autobusové nádraží k nákupu večeře a nezbytných nápojů. A koho nevidíme, přijíždějí Pajčovci. Setkali jsme se celkem dobře a po nákupu si krátíme chvíli hrou s kopačákem. Překopávaná aut se nám velmi líbí, ale jen to té chvíle než posílám přihrávku na střechu poblíž stojícího, vytuněného, nově nalakovaného Brouka. Balíme, končíme, odjezd. Z Plavu se vydáváme už k Albánské hranici. Před přechodem volíme cestu vlevo. V ospalém provinčním městečku Gusinje je v podvečerních ulicích plno lidí. Pro narušení místního koloritu a odlehčení nálady všech v týmu, odkládám Afriku na křižovatce na bok, to když při slézání, abych se zeptal místních na cestu, zapomenu dát bočák J. Na výjezd z městečka se ptáme několikrát, jelikož odbočky jsou velmi úzké, a v tomto mumraji lidí, zvířat a aut značně nepřehledné. Jako místo spánku určujeme údolí řeky Skákavice. Trochu bloudíme kolem řeky. Cesty jsou neznačené a všechny vypadají stejně. Daří se nám ji trefit a u poslední policejní stanice se ještě ujišťujeme, že jedeme dobře a že zde můžeme i tábořit. Přes velké kaluže a brody za šera šplháme údolím. Na louce asi jen jeden km od Albánie v úbočí dvoutisícovek kolem deváté večer rozbíjíme tábor. Komáři tu nejsou. Unavení večeříme a sedáme do kruhu. Oheň dokresluje krásu večera. Pod hvězdami uleháme s 234km v zádech.

 

Pondělí 7.6.2010

Konečně v Albánských horách

Ranní azuro nás optimisticky ladí a to ještě nevíme, že nás bude doprovázet nejen po zbytek dne, ale i několik dalších. Přes Gusinje se v dopoledním slunci vydáváme na přechod Grnčar do Albánie. Od loňska postavili pro obě strany novou celniční budovu, čtyřproudá asfaltka s oboustraným napojením na polňačku zůstává beze změn. Letos už nedostáváme vjezdovou kartu a neplatíme ani poplatek 1 Euro. Celnice mají propojeny on-line, tak je to ulehčení. Známá cesta v denním světle ukazuje svou krásu - kolem kamenných polí do kaňonu Cermit. V poledním horku projíždíme mezi skalami kolem hřiště a sjíždíme se na loňském místě. Koupeme se v osvěžující laguně. Cestou se potkáváme a kecáme se švýcarem na tenerce (toho ještě cestou potkáme v Peshkope). Dlouhý a serpetinový šotolinový výjezd do sedla na konci údolí nás odměňuje nádherným pohledem do nitra západní části pohoří Prokletie. Každý svým tempem sjíždíme už po asfaltu a bez motoru do městečka Koplik. Čeká nás dohodnutá výměna peněz. Protože jsme přijeli po zavírací době bank, volíme plán výměny B. Měníme jen 100,- Eur pro všechny v místním obchůdku na přežití, neb se nám zdá kurz horší, dle toho, jak se cifra psala (130Lei=1Eu). Zase tankujeme a nakupujeme. Po úzké asfaltce dojíždíme do Böge. Tady před kavárnou loňského spaní se rozhodujeme pokračovat až do Thethu i když je už dost hodin. Výjezd na sedlo i sjezd je snadnější než loni. Cesta je upravenější a je zbavena většiny balvanů prohrnutím. Tímto zásahem se sem jistě dostane více návštěvníků hor, dovezou více peněz do údolí Thet, více zásob, více odpadků a už to bude méně atraktivní, alespoň pro nás.

 Na okolních horských štítech je více sněhu a je lehce pod mrakem. Podvečerní nasvícení hor v mracích je parádní podívanou. Cestou do údolí míjíme stádo ovcí, které ovčák žene domů z pastvy. Ve vesnici u mostu nás odchytává kluk a nabízí ubytování naproti v jejich zahradě za řekou za 1Eu/osoba. Taková nabídka se neodmítá,  a proto za chvíli stavíme stany pod ovocnými stromy. Tom napíná spací pachtu mezi ovocné stromy a po našem upozornění a s ohledem na statiku ovocných stromů, volí raději kousek dál stromy bytelnější a neovocné. Slunce rychle zapadá a mezi horami přichází soumrak rychleji, než jsme stihli rozdělat oheň. Po welkomdrinku (stále ještě moravská) popíjíme plechy koupené v Kopliku. Když už nám dochází, malý ubytovatel nám nabízí svá skla za 1,-Euro/ks (zřejmě univerzální cena). V místě je ubytována také rodinka z Anglie, s nimiž vedeme přátelský hovor o cestování po světě a také o albánském dění. Ohniště je zaplněno plechovkami a lahvičkami od třetinek je tedy čas na večerní koupel v řece. Po celodenním horku je horský noční chlad balzámem před spaním. Dnes je za námi dalších 166km. Pod nebem plným hvězd a splnění mého snu, který jsem si loni dal o návratu sem, se krásně usíná..

 

Úterý 8.6.2010

Kolem mostu Mesi

 Brzo vstáváme. Já o chvíli dřív než ostatní se vydávám na focení hor v ranním slunci. Vracím se i kousek k nedalekému vodopádu, který jsme včera při sjezdu do Thethu míjeli. Po návratu a sbalení plníme přání rejži na pár záběrů u mostu přes řeku a po té razíme dál. Cesta se nám trochu změnila a kvalitativně je horší, než ta včerejší z Böge. Je vidět, že tudy zásobování Thethu neprobíhá. Jízda po vrstevnici střídá sjezdy k řece, která nás několik kilometrů doprovází. Projížďka údolím je spíše odpočinková a každý si jedem svým tempem. Cestou provádíme pár společných zastavení. U železného mostu zkoumáme chvíli  „kokony“ na stromě a později se fotíme při zastávce u lanového mostu. Po poledni se dostáváme do jedné z mála vesnic po cestě na Shköder. Nečekaný je asfalt v délce asi 200m přes náměstíčko v Abatu. Za ním najíždíme zase na kamenitou cestu a přes rozbitý most překonáváme řeku. Dál pak stoupáme do sedla na cca 1200 m.n.m.. Rozhlížíme se za sebe do projetého údolí. Fotíme nádherné scenérie pohoří a to už jen klesáme až do Shköderu. Cesta byla různých povrchů, od kamenité přes šotolinu až po polní bláto. Posledních 10km nás už vede jen asfalt. Jelikož nás opět trochu tlačí čas ohledně výměny peněz, neproběhlo koupání v řece a taky vznikla menší rozepře ohledně dojezdu do Shköderu. Jedna část jela přímo do města a druhá se ještě zastavila u středověkého mostu Ura e Mesit, který byl sice v plánu, ale ve finále to tak nevyznělo :O). Zastavujeme se na vedle stojícím novém mostě, ze kterého je krásně vidět všech 13 oblouků, ze kterých se most skládá. Největší oblouk nad řekou Kir má šířku 23m a výšku 13m. Čtyř metrová šířka cesty na něm byla asi v 18. století, kdy byl postaven, dostatečná. Nyní však již slouží pouze pro pěší a skůtry, pro které je vhodným parkovištěm. Kolem mostu je dost živo.  V tomto parném dni je řeka obklopena koupajícími se dětmi. Žel my nemůžeme toto osvěžení využít, protože spěcháme do města, abychom stihli ještě pracovní dobu v bankách a polovina skupiny nám stejně ujela dopředu. Ve Shköderu jsou už banky zavřené (jak jinak :O)). Tom se tedy vydává obrat bankomat o na naše 63.000,- babek, které si dělíme přímo na ulici. Po chvíli vybírání benzinky tankujeme u „rusa“. S pumpařem si na střídačku a dlouho pokecáváme, jelikož to trvá, než se nás všech devět vystřídá u jednoho stojanu. Navíc Karlosa chytl záchvat smíchu, když viděl projíždět motorovou káru řízenou místním čmoudem. Po slabé hodince benzinku zase opouštíme směrem k blízké restauraci na večeři pod Shköderskou pevností. Majitel, též hrdý majitel Afriky, byl pak při odjezdu svědkem zrození nové kratochvíle. Tady jsme objeli několikrát dokola parkoviště kolem lampy a později jsme tato kolečka aplikovaly na kruhových objezdech. Vrcholné podívané této atrakce se místní dočkali ve městečku Vladimir / MNE. Tam jsme ho objeli asi 7x, ještě s autem plným holek mezi nimi a křepčícím Pajčou z jeho okýnka :O).

Výjezd z města volíme na jih a hledáme nějaký příhodný obchod pro nákup dalších zásob jídla. U křižovatky před Bushat se nám to daří a přitom nám neunikla upoutávka na místní camp vzdálený asi jen 5km. Po krátké rozpravě se vydáváme do kempu. Majitelé, přistěhovalí Holanďané, nás za 5,-Eur ubytovávají. Volba ze stanů padla na širák, jelikož je jasno teplo a budou hvězdičky. Po očistě svých zaprášených těl se vydáváme na jídlo, pivo a Rakiju do kempové hospůdky. Večer pak ukecáváme taky Johna na spaní pod širákem, neb ráno chceme brzo vstát a vyrazit směr Komani na trajekt, který nám jede v 10:00 hodin. Za sebou máme dalších krásných 93km. Po večírku v restauraci a pár točených jdeme ještě pokecat o zážitcích dne do spacáků a chvíli po půlnoci usínáme.

 

Středa 9.6.2010

Plavba dne

  Ranní brzské vstávání zařizují místní kohouti, kteří nás vyhání ještě před nastaveným budíkem. John prohlašuje, že už nikdy spát pod širákem nebude. My mu to samozřejmě nevěříme a loučíme se s kempem.Vyrážíme zpět těch šest kiláků na hlavní silnici, ze které jsme večer odbočili do kempu. To nám jde celkem snadno, ale po příjezdu na hlavní se si hned na další křižovatce ztrácíme. Nastala tradiční situace, kdy skupina vzadu stojí na místě a čeká, jestli si ten poslední z ujíždějící skupiny všimne, že za ním už nikdo nejede. Po chvíli se tak stane, ale to už jsou obě skupiny v nedohlednu od sebe. Chvíli se vyčkává a pak se někdo vydá za ujetou skupinou ji navést správným směrem. Ve výjimečných případech se stává, že si ujíždějící skupina uvědomí svůj omyl a po chvíli přijede sama. Tentokrát jsem se této úlohy zhostil já a po asi 5 kilometrech, Kolisovu skupinu nacházím čekající na krajnici…

Jelikož se nám dnes podařilo vyjet brzy, vidíme vesnice plné mávajících školáků. Tak přes městečka po hlavní silnici kolem přehrady Vaut te Dejés přijíždíme až do Komani. Dáváme se přes řeku po mostě pod hrází a silnicí do kopce.. Času máme dostatek, takže nikam nespěcháme a kocháme se pohledem na okolní kopce a modrozelenou hladinu. Před přístavem projíždíme asi 300m dlouhým tunelem a vjíždíme přímo na molo, kde už se to hemží lidmi a postávají čekající auta. Návodčí nás rozhazuje na různá parkovací místa abychom nezavazeli při vyloďování ostatních. Kupujeme si lístky (cena 1200,-Leki lístek + 100,- za parkovací místo) přímo na mole od dispečera, který nás jednotlivě obchází. Teď už zbývá jen počkat na příjezd trajektu z Fierze. Po jeho přiražení zíráme na vyloďování těžce naložených náklaďáků, kdy jeden z nich zvedne trajekt po opuštění o dobrý metr. Taky chvíli, těsně po vylodění, kecáme se dvěma budějovičákama na kátéemkách. Dávají nám tip na cestu do Radomiru, kam máme také namířeno. Vylodění trvá necelou půlhodinu. Startuju Afriku a všichni postupně vjíždíme na trajekt. Parkujeme na pravoboku ve stínu pod střechou horní paluby. Cesta bude dlouhá (cca 2,5hod), a tak kupujeme pivo na osvěžení a po čase k obědu vykupujeme i všechny tousty. Cesta lodí po jezeře Komani je nádherná. Údajně, patří mezi nejzajímavější lodní cesty na světě. Strmé skalní útesy vyrůstající přímo z vody, mnohé zátočiny a vodopády jsou úchvatné. Na obřežích sledujeme i pár míst, kde si lidé vybudovali u svých obydlí terasovitá políčka či zahrady. Některé domy jsou postaveny i vysoko nad hladinou ve skalách. Podle mapy je přístup k obydlím okolo jezera možný pouze po vodě, jelikož v okolí nejsou žádné cesty. Píší to i v průvodci a tak tomu věříme a kocháme se dál okolní krajinou a odleskem skal na vodní hladině jezera. Přecházíme, zepředu do zadu, zprava doleva a ke konci plavby ještě usedáme do stínu na lavičky, protože v tomto poledním pařáku je to na slunci dosti vyčerpávající. Poměrně rychle nám to utíká a tak kolem půl jedné vyjíždíme ve Firezé na břeh. Tom ještě na břehu dovařuje polívku, kterou započal kuchtit pět minut před příjezdem k molu. Docela tím naštval kapitána a posádku trajektu, kteří čekali na jeho vylodění déle, než se jim líbilo. Nás tím hafo pobavil, když se po hodné chvíli za posledními auty s ešusem v ruce a rozevlátými hadry na sobě vypotácel jednoruč na mašině z trajektu.)))

 Ve městě Bajram Curri zrovna končí škola a ulice jsou doslova přeplněné dětmi různého věku. Proplétáme se mezi davy školáků, kdy se všichni přesunují ulicí v proudu jako při nějaké demonstraci. Jedeme krokem s nimi prohlížíme si místní módu zejména na vyšších školačkaách ;O). Na křižovatce se doptáváme na cestu policisty, který nás razantně hvízdem na píšťalku nechce pustit do zákazu vjezdu. Samo že jsme tam nechtěli vjet úmyslně, ale už jsme neviděli kudy kam. V centru zrovna probíhá bazar a tak jsou silnice plné lidí a stánků. Nezbývá nám než se kousek vrátit a střed města objet. Hledajíc hospodu na jídlo parkujeme pod hlavní ulicí se stánky a usedáváme uvnitř ke stolu. Je to dle místních jedna z mála hospod kde se vaří a tak vybíráme opět něco místních jídel a salátů. Dáváme si pivo. Po chvíli i za pozornosti místních policajtů, kteří sem taky přišli pojíst. Naši nejistotu však řeší pozdrav, když odcházejí. Po obědě se dělíme na dvě skupiny a střídavě hlídáme motorky a jdeme do města mrknout na suvenýry. Musíme dokoupit něco na jídlo a hlavně pití. U pátého obchodu, kde se marně ptáme po chlebu, nás posílají přes půl města do specializovaného krámku s názvem pekárna. Už máme tedy vše. Je nám horko a tak raději usedáme za řidítka a vyrážíme dál.

Odjezd směr Valbone. Po krásném asfaltu opouštíme město a hned za druhou zatáčkou zase zpomalujeme. Cesta je ve výstavbě, takže opět prach. Mezi bagry a náklaďáky se proplétáme údolím kolem řeky Valbone. Dáváme si trochu rozestupy a jezdíme vedle sebe, protože spousta prachu, která je na  těchto staveništích, je nesnesitelná. Zlatý „kamenolomy,“ na těch velkej šutrech to holt tolik nepráší ;O). Za čas nám ale vše vynahrazuje otevírající se pohled na masiv NP Theth, který tentokrát vidíme přes kopec z druhé strany. Za Valbone projíždíme vyschlým řečištěm až k Rangemu na konci cesty. Dál by se dalo pěšky projít sedlem mezi majestátnými dvoutisícovkami zase do Thetu.

Bivak volíme na travnatém plácku u cesty mezi řekou a potokem. Po malém posilnění se v sestavě Kolis, Libor, Karlos a já vydáváme zdolat blízký protilehlý kopec za řekou do výšky kam to jen půjde. Kamenitým řečištěm přes pár „kládových“ lávek pochodujeme na druhý břeh. Tam se už se cesta strmě zvedá. Karlosova sandálová obuv není příliš vhodná do takového výlezu, takže si výstup užívá dvojnásob. Daří se nám v kamenitém a po pás kapradím zarostlém terénu zdolat cca 400 výškových metrů a údolí máme jako na dlani. Zastavujeme se a vylézáme na skalku, ze které je nádherný pohled skoro jako z ptačí perspektivy, na velkou část údolí se řekou mezi zasněženými horami. Sestup je o poznání horší než výstup, tak nám to chvíli trvá, než se dostáváme zase na rovinu. Ve spodních partiích po cestě bereme dřevo na nezbytný oheň. Po večeři bude koupel. Nemůžeme si nechat ujít něco tak božího jako je koupel v ukrutně studené vodě :O). Až za tmy si přisedáme k ohýnku. Kolis načíná, předem v potoce vychlazený kanystr červeného. Několik dní na slunci vařené víno zchlazené na teplotu hladomorny středověkého hradu chutná báječně. Komentujeme uplynulý den a zapisujeme nezbytné hlášky dne „Letadlo na 14-té hodině.“ (Karlos),  „když s ním jezdí, ten Viktor, musí Toma určitě bít.“ (Kolis). Usínání pod širým nebem plným hvězd, mezi horami, po 147km jízdy a 60km plavby je balzámem na duši i tělo.

 

Čtvrtek 10.6.2010

...u Kosovských hranic

 Po včerejších kohoutech jsou to dnes kozy jdoucí kolem nás na pastvu, které nás časně ráno budí. Poklidná snídaně a balení nás dostává do jízdní formy. Dnes je v plánu dojet do Kükes. Vracíme se vesnicí a stejnou cestou zpět do Bajram Curri. Za městem odbočujeme vlevo na Kosovo a volíme severní cestu směr Kurme přes Bukové nad jezerem Fierze. Jižní cesta je prý taky hezká, ale je asfaltová :O). Tak tady už je taky asfalt…, ale jen do vesnice Kam, odtud tradiční šotolina. Asfaltku do Kam si ale užíváme. Po výjezdu do sedla porovnáváme na pneumatikách, kdo jak klopil. Kolis vyhlašuje klopenářskou soutěž. Zatáček je i nadále dostatek a Karlos nám po chvíli ukazuje, že nemá cenu s ním soutěžit a zabírá první místo. Osudnou se mu stává pravotočivá zatáčka mírně z kopce, kde při výjezdu pravým uchem šimrá silnici, bere za plyn a kluzký asfalt práci dokonává. Všechno je naštěstí v pohodě. Pomáháme mu srovnat stupačku, oprašujeme Karlosovi trochu prodřený dres a po chvíli oklepání pokračujeme dál. Úsek z Kam do Letaj je šotolina. Za zmínku stojí, že v tomto úseku blízko Kosova na nás děti házely kameny skoro všude, kde jsme nějaké potkali (asi místní sport). Posledních asi deset kilometrů do Krume dojíždíme zase po asfaltu. V Krume se zastavujeme kousek od náměstí v restauraci na pozdní oběd a po té pokračujeme do Kükes. Před městem kolem jezera Fierze se opět staví nová silnice a tak se opět proplétáme mezi stavebními stroji. Ve městě hledáme banku. Konečně to stíháme v otevíracích hodinách a tak nás výměna (40,-Eu=5250Lei) nemine. Tom si stále nemůže zapamatovat, že jejich „JO“o znamená česky „NE“ a tak všichni ukazujeme pasy, aniž by je slečna u přepážky chtěla :O). Tankujeme a opět doplňujeme zásoby jídla a pití v místním větším marketu. Dáváme si pauzu a občerstvení, kterou využívám k odlovení kešky. Popis situace u bunkru, kde se keška nachází se nedá popsat, to se musí cítit. Řeším to na nádech venku a v bunkru s mrtvým psem už jen lovím. Zelenej se vracím k ostatním. Je dost hodin a tak se vydáváme za město hledat místo pro spaní. Kousek od centra najíždíme na dálnici, která se staví, směrem do Kosova na Prizren, ale u řeky Borjes z ní sjíždíme do údolí mezi horami. Spaní hledáme u řeky. Silnice je ve výstavbě, takže opět si užíváme prachu do sytosti. Projíždíme nejdříve jedno údolí, kde je vodní elektrárna, pak přes sedlo i druhé, ale kolem cesty není moc místa a prudké svahy nedovolují vůbec sjet z cesty. Před vesnicí se rozhodujeme k návratu na jednu odbočku k řece kde je zaparkovaný bagr, který připravuje trén pro silničáře. Bagr je hlídán hlídačem s brokovnicí. A tak po chvilce gestikulací, kdy my se snažíme mu vysvětlit záměr s noclehem a on nám porozumět, rozbíjíme nedaleko tábor. Společně s hlídačem rozděláváme oheň. Tady se nám hodí, že John ještě stále kouří a tak se zbavuje ve prospěch hlídače několika mu nabídnutých cigaret. Po večeři komentujeme u ohně bezpečnost tady u Kosovských hranic v porovnání s jinými částmi Albánie. Tady se nám to jeví tak nějak dusněji. Večer trávíme u ohně a zbytek noci pod hvězdami. Dnes to bylo dlouhých  155km.

 

Pátek 11.6.2010

Hotelový servis

Budíme se časně, narychlo snídáme a balíme se vcelku svižně, než bude zase pařák. Je sice teprve devět, ale horko už nám dává o sobě vědět. Připravení a svlečení do půl pasu stojíme všichni ve stínu a pozorujeme marné balení Toma a Johna. Ráno je opět ve znamení hlášek, kdy perlí Tom: „Tady je to jako v gay klubu.“ a Freddy: „Johne! čím se mažeš, lovečákem?“ (při pozorování Johna, jak se natírá deodorantem).  Jedeme zpět do Kukes a odtud trefujeme na druhý pokus směr Bicaj. Dnešním cílem je vesnice Radomir, která stojí pod nejvyšší horou Albánie-Korabit. Cesty jsou opět prašné a kamenité. Místy vypadá cesta tak, že jedeme mezi ploty a je tam místo sotva na auto. Nicméně jedeme správně a nám se otevírá pohled na údolí s vesnicí Radomir a za ní se majestátně tyčí Korabit. Kousek dál zastavujeme na menší přestávku na louce u cesty. V blízkosti je i jezírko, kde se koupou místní děti.  Na cestě, kde odpočíváme, se po chvíli zastavuje Toyota se Slovákama. Taky cestovatelé a proto tedy probíhá nezbytná výměna informací. Mezi tím co si s rodiči povídáme, jejich kluk si dává dohromady kolo. Po rozloučení dává sjezd do údolí. Odjíždí i Toyota a my jim dáváme náskok. Dál pokračujeme také z kopce. Po asi třech kilácích si ještě máváme u brodu říčky křižující v údolí silnici na rozloučenou. V Radomiru je stržená silnice, tak musíme použít narychlo udělanou objížďku. Je to dost prudká vyježděná zkracovačka ve stráni mezi dvěma serpentinama. Zvládáme to vcelku bravurně. Sjíždíme na původní cestu a dál polykáme prach. Máme ho už dosytosti a tak se rozhodujeme gestikulací při jízdě, že v nejbližším možném místě ho nějak spláchneme. Krásná vesnička s hliněnou návsí školou a dvěma hospůdkami Santa-Pueblo na sebe nenechala dlouho čekat. Volíme levou stranu v našem směru, jelikož nám připadá víc folklórní a hlavně, je ve stínu. Přikláníme se k volbě tekutiny zvané pivo i když víme, že při řízení bychom neměli (v AL je povoleno jako u nás 0,0Alk.) No a nezůstává jen u jednoho. Dáváme si každý a já s Tomem dáváme tři. Na to doplácí skupina paličáků (Karlos a Pajča), která na nás čeká nasucho o několik kilometrů dál. Spolu pak pokračujeme do Peshkopi. Projíždíme městem a poohlížíme se po obchodech a místu na pozdní oběd. Blízko centra nalézáme slušnou hospodu s hotelem a při jídle se rozhodujeme, že dnešní noc strávíme ve městě. Hotel je za 10,-Eur za noc a se snídaní. Není zde moc narváno a jistě pamatoval slavnější časy. Na uzamykatelném dvoře, kde parkujeme, potkáváme také známého Švýcara z údolí Cermit. Po ubytování a nutné hygieně razíme do města. V ulicích je velmi rušno, zahrádky jsou naplněné k prasknutí a tak jen stěží hledáme volné místo pro devítičlennou skupinu vyprahlých cestovatelů. Je pátek hraje se fotbal a tak je všude dost hlučno. Po okružní procházce zalézáme do jedné hospy, kde mají točené pivo. Je tu ale příšerně, tak hledáme dál a sedáme venku si raději venku na zahrádce s Amstelem. Za nějaký čas opět vyrážíme korzovat. Po desáté se ulice pomalu vylidňují a my kotvíme v jiné zahrádce, kde dostáváme rakiji v opravdu velkých panácích J. Návrat na hotel byl veselý. Moc spát se nám ještě nechtělo a Freddy odněkud vytáhl flašku vaječňáku. Jak nečekané !? :O) Člověk se občas nestačí divit, co všechno jeho zavazadla skrývají… :O). Párty končí na našem pokoji, kde svou pouť končí i Karlos a usíná s námi. Ujeto dalších 109 km.

Něco hlášek: „Ta co by nás dávala, by musela být hodně náruživá. Nějaká fekálistka.“ (Pajča)

„Brzdi pi .o!“ (Tom) - komentář k situaci, kdy John míjel staříka s kosou na koni v doprovodu své ženy, Johnovi střelilo do výfuku a kůň se splašil. Stařík odhodil kosu a jal se krotit a brzdit koně.

 

Sobota 12.6.2010

Výjezdem ke komárům

Noc v Peshkope byla poněkud krátká a ráno se nám moc stávat nechtělo. Snídani v hotelové jídelně okořeňujeme doporučenou místní specialitkou, kterou s Tomem vybíráme. Jedná se o zákusek zvaný Trileqe, (dost sladká hmota s karamelovou a čokoládovou polevou a navrch špetka šlehačky). Moc dobrý na chuť, jestli to byla dobrá volba, toť otázka. Problémy s trávením oznamuje Karlos a při balení báglů na mašinu si Freddy dělá bebí gumicukem pro zpestření chvíle. Pomalu vyjíždíme z města a dnešním cílem je NP Lüre. Cesta se nám trochu zdržuje v Muhur, kde se místních ptáme na cestu. Nikdo z nás netušil, že cesta do Burrel je ta nejvíc zarostlá kolem potoku vedle asfaltky. Opět stoupáme šotolinkou do hor. Cestou řeší Karlos své avízované problémy, které také bedlivě monitoruje Tom a okomentuje hláškou -„stoprocentní průtokáč“ :O). Cestou na křižovatku se několikrát míjíme se švýcarem, se kterým jsme se i párkrát předjeli na cestě v kopcích. Při kochačkách a focení byl chvíli první on chvíli zase my. Na odbočce se definitivně loučíme a my postupně mizíme směr Lüre. Cesta je plná kaluží a výmolů. Sjíždíme se pod prvním zajímavým výjezdem. Dáváme ho se vzájemnou pomocí a pokračujeme dál. Je tu množství křižovatek a orientace je o to horší, že nejvíce vyjeté cesty nejsou ty, kterými máme jet my. Stane se i tak, že jedním místem projíždíme dvakrát. Po poledni se dostáváme pod druhý dlouhý kopec. Pod ním dobíjíme energii tyčinkami a jdeme na průzkum. Dvě hluboké koleje plné kamení, něco vody a k tomu slušný sklon. To vše zabaleno v asi 300m délce. Jdeme na věc a po přibližně hodině jsou všechny mašiny nahoře. Vzájemná pomoc, odložená lehce sundatelná bagáž, exploze Radisova kanystru s vodou, Tomův pád vedle vyjíždějícího Pajči s parakotoulem z kopce…je jen souhrn pro dokreslení atmosféry. Kopec pokračuje v mírnější formě, kterou dáváme o poznání snadněji. Když jsme nahoře a díváme se za sebou tak nás dojíždí místňák v náklaďáku. Jeho ujištění, že je cesta správná je fajn, jen jsme si prý zvolili kratší za to horší variantu. Nu což, dál už je to „stráda“ J. Při západu slunce dojíždíme k jezeru. Volíme zde místo k přespání. Jakmile jsme odstavili mašiny, vítají nás komáři a tak poprvé testujeme naše spreje a odpovídáme na přivítání. Hned chystáme dřevo, abychom se ještě před setměním stihli vykoupat v jezeře. V něm plavou velcí čolci a dno je bahýnko, ale osvěžení po horkém dni je to unikátní. Při večeři rozděláváme oheň. K táboráku se hodí písně, říká kdosi, ale kytáry u nás ňět. Nevíme jestli na tuto chvíli nebo jen tak čekal Kolis a vytáhnul rádio !! Tak si tak říkám co všechno ti lidi ještě z těch báglů vytáhnou? Dnes a to je málo kdy večeříme bez piva :O). Je jasno, jsme relativně vysoko a opět pod nebem plných hvězd. Dobrých 51km je dnes za náma.

 

Neděle 13.6.2010

„Ohne Benzin“ aneb trocha bloudění nikomu neuškodí

Po kohoutech a kozách nás do třetice budí komáři. Večer jsme se ale domluvili, že vstaneme dřív, neb nyní chceme dojet do města Bar v MNE, kde se máme setkat s druhou skupinou expedice. Na obloze nás nevítá azuro, nýbrž zataženo. Vcelku brzo jsme vyrazili. Cesta je hliněná, zpestřená velkými kalužemi. vedoucí po úbočí kopců ve výšce cca 1650m.n.m. a oproti výjezdu opravdu v pohodě. Po chvíli jízdy zjišťujeme že mraky na obloze byla jen ranní oblačnost a přes den nastoupil opět správný pařák J. Během cesty máme jen běžné problémy - Libor řeší ohnutý držák centrálu a John je během tří vteřin rozhodnut zůstat v horách. To když se zapíchne předním kolem do bláta a nemůže s ním hnout. Tak po jednom pokusu vyřkne: „Já na to se_u, nechte mě tady.“ :O). Samozřejmě jsme ho tam nenechali a Afriku v klidu vytáhli. To jiná situace už zaváněla průšvihem, kdy Kolisovi na rovině sklouzlo přední kolo na klacku, spadl a nechal nohu pod padákem. Křik hodný nějakého dílu Happy Tree Friends v tu chvíli zamrazil. Stažení kolena obinadlem a voltaren udělal své. (Ale jak my říkáme, asi to nebylo nic vážného, neb za dva dny už Kolis dováděl jako by nic :O)). Postupně míjíme asi šest jezer různých velikostí s hladinami, v nichž se odráží okolní hory. Jezera a příroda kolem nám připomíná krásy Šumavy. Pramen vody u cesty je dobrou vzpruhou. Hned plníme i flašky a zbytek kanystrů, které ještě zůstaly ze včerejška vcelku. Vysokohorská cesta pokračuje ve stejném duchu a po chvíli máme na dohled vesnici Lüre. Sjíždíme do údolí a vesnice nás vítá asfaltem. Přijíždíme k hospodě a ukolébáni dojetím na asfaltku si dáváme „zasloužená“ dvě piva. Po malé pauze se chystáme jet dál. Tady vzniká první chyba, kdy se neptáme místních na další cestu, ale dáváme na vlastní úsudek. Při výjezdu z vesnice končí asfalt a cesta se mění v kamenitou. Stoupáme do sedla a na křižovatku. Volíme pravou cestu a po chvíli sjíždíme po úbočí hory. Cestou se dívám do mapy a na směr cesty a začíná být jasno, že tudy správná cesta nepovede. Dole na lukách se ptáme místních, kteří nás neomylně posílají zpět. Jedeme nahoru a s Karlosem doháníme náklaďák. Znovu se ptáme na cestu. Řidič nás posílá zpátky do Lüre. Dle toho, jak s mapou otáčí, nám připadá, že ji vidí poprvé v životě. V pochybách se vracíme jen ke křižovatce na sedle. Nastává chyba č.2 - nevěřit místňákům :O). Pokus č.2 – volíme dle „mapy“ další čárkovanou čáru a sjíždíme do údolí, směr by souhlasil, ale dojíždíme „na konečnou“,kdy jedna cesta vede do hor, druhá vypadá nejetě. Totok, že by měl být tah do velkého města? Zkoumáme s Tomem nejetou cestu. V dálce vidíme baráky. Zkusíme tam jet a zeptáme se. Naštěstí potkáváme pocestného. Stařík, kterého hned zastavujeme a ptáme se na cestu nás posílá nás zpátky do Lüre. Tentokrát už na něj dáme :O). S vědomím, že se musíme dostat k barákům i proto, že nám dochází benzín, vyrážíme zpět. Tak se stalo, že po zhruba čtyřech hodinách a hafo zbytečně najetých km přijíždíme k té samé hospodě. Znovu se radši pro jistotu ptáme a hospodský nás posílá zpět, odkud jsme do Lüre poprvé přijeli. Je tam křižovatka a na ní se máme dát doprava. Cesta není vidět a na křižovatce se odněkud objevila hezká slečna. Ptáme se tedy znovu :O) Tentokrát, už jedeme opravdu dobře. Po projetí mezi chalupami kolem plotu vyrážíme z vesnice a komunikace se naoko rozšiřuje. Každej kontroluje kolik kiláků to ještě máme a kolik ujedeme na výpary, co nám zůstali v nádržích. Po chvíli se zastavujeme na taktickou poradu. Pajča jede na rezervu, to samý Tom a Karlos, Libor bude přepínat co nevidět. Strategie je jednoduchá jedeme za sebou podle množství PHM ti co nemají jedou na doraz a pak si popůjčujeme tak, aby nám to vyšlo k první možné benzince. Co neujedeme, doběhneme. Cesta je opět prašná a klesáme podél řeky směrem do města Kurbnesh, tady dojíždíme stojícího Pajču a zásobujeme benzínem Pajčovu a Tomovu motorku. Karlos dolévá z petky železnou zásobu. Dál přejíždíme sedlo, pak ještě hodně prašných kilometrů. Je tu asfalt. Tankujeme u nejbližší pumpy, kdy dáváme dohromady peníze, které nám zbývají. každý tankuje aspoň za 1000,-Leki. Je dost hodin odpoledne a padá rozhodnutí, že dnes do Baru nepojedeme. Volba padá na ještě jedno přespání v kempu Holanďanů u Shköderu. Cesta tam je zpestřena několika kilometry po nové dálnici. Ta končí napojením na silnici přes Lezhë a do kempu přijíždíme až za hlubokého soumraku. Holanďani nás rádi vidí. Volíme naše místo. Novinka dne je, že John nechce spát pod širákem :O). Oplachujeme rychlou sprchou ze sebe prach cest a hurá do hospody. Tady dáváme piva, něco jídla a Rakiji. Spát se jde ve veselé náladě :O) a se 194km v zádech se těšíme na poslední den v Albánii.

 

Pondělí 14.6.2010

Trhač patníků

Kohouti nám rádi zařizují budík. Vůbec se nechce a naše ploužící se těla jsou toho důkazem :O). Jdeme na snídani. Objednáváme si 9x salát, ale prý nemají tolik zeleniny. Po chvíli nejistoty vše zachraňuje jejich syn, který bere kolo a jede na trh. Po snídani dobalujeme a vyjíždíme opět až kolem jedenácté. Ve Skhöderu vyjíždíme k hradu a za vstupné dvě Eura, navštěvujeme pevnost. Rozhlížíme se z hradeb po okolí a hlavně přes Skhöderské jezero na Černohorskou stranu, kam chceme jet v následujících dnech. V místním muzeu nakupujeme suvenýry a utrácíme poslední Leki jak tady, tak dole v marketu nákupem Albánského vína a koňaku pro obdaření rodin. Už jen přejezd řeky a za nedlouho stojíme u celní budovy na hranicích. Kdo ví, jestli se sem ještě vrátíme..... Každopádně tato země v nás zanechává hluboký dojem okořeněný nesmazatelnými a hlubokými zážitky. 

Černá Hora. Ve vesnici Vladimír tankujeme na známé benzince, někdo kartou někdo hotově, podle toho jak se čerpadláři podaří nalogovat platební karty. Po svačině jedeme v minulosti již projetou cestou  směr Bar. Daleko to není, volíme i zkratku mezi kopci a tak po chvíli už koukáme z kopce dolů na rozložité město. Sjíždíme k přístavu voláme Verči, kdeže jsou. Čekají na nás v jedné hospůdce u silnice na druhé straně města. Cestu volíme po hlavní tak, aby jsme se nemotali přes centrum Baru. Poslední metry při kterých už vidíme mávající a poskakující holky. Radost, úsměvy a vítání… Karlos je tak nadšen, že si nevšímá metrového sloupku na chodníku, kam zajíždí a snaží se s ním hrát přetahovanou. Vyhrává sloupek a Karlos si odnáší pár šrámů na jeho Tranďáku. Nyní jsme již navedeni do místa základny a našeho pár denního ubytování. Parkovací plochu u domu zabíráme celou. Jelikož je nás hodně, někteří musejí zajet dolů na dvorek, kde je stoleček s posezením a vchody do suteréních pokojů. Apartmán je tak v momentě obklopen bandou špinavých „magorů“, báglama, helmama, bundama a vším možným, co jsme ze sebe v tom parnu shodili. Po přivítání a vyprávění těch nejrychlejších nejakčnějších momentů, řešíme,  kde kdo spí. Dál nás čeká jen vybalení věcí a sprcha…aaaaa, jdeme k moři. Skoro sbíháme kamenitý břeh a noříme se do vln. Je evidentní, že na moře se už všichni po zajebávkách v horách moc těšili. Na malém útesu blbnout jako malí kluci – to jsme si všichni přáli. V závěru tomu nasazuje Pajča korunu, když vidíme jen jeho holý zadek, postavu stojící na kameni a do vody dělající kolečka z tekoucího proudu. :O) Freddyho komentář „no to je hovado“ je opravdu na místě. J  Brzy okupujeme blízkou hospůdku. Sledujeme západ slunce „do moře“, majitel dobře hraje, pivo studený a teče, nálada výborná… konečně všichni spolu. Při cestě na apartmán se stavujeme na jídlo. Jako obvykle Kolis zasedá do čela stolu a objednává véču. Tři druhy masa s hranolkama-mňamka. Odvykládá proslov a kyne na uvítacího panáka. Zabíráme půl hospy. Po příchodu na apartmán řešíme znovu, kde kdo spí J teda jen já… Z původního místa u Pajči a Freddyho jsem přemístěn ke Kolisovi a Liborovi. Ujeto 74km a uplaváno taky něco. Dnes se mi usíná hodně snadno… :O)

 

Úterý 15.6.2010

Volný den

Nezvyklé a divné ráno, nemusíme se balit… ;O). Snídaně končí poflakováním se ve spojení s praním věcí. Až po vyprání se Verča diví, že mi nesvítí teplá voda – přežitek. Šlo to hůř, za to s větším nasazením J. Všichni nasáčkovaní v kuchyni na pokec a taky - vaří se oběd :O). Pořád někdo nalívá – tomu říkám řádný pitný režim. Po výborném obídku bereme směr k moři. Jdeme na jiné místo. Doporučení majitelky jít na červenou pláž je třeba prověřit. Jdeme po pobřeží a myslíme si, že ji nacházíme. Ze začátku pár lidí, ale vypadá to, že na konci pláže bude klid. Tady tedy rozhazujeme ručníky. Johnovi se toto místo ale vůbec nelíbí a minimálně 7x slyšíme, jaký je tu bordel, hnus, nečistota, stoka, apod. (co by jste taky čekali v průmyslovém městě s nákladním přístavem), ale nakonec stejně ve vodě končí taky a s úsměvem se nechává pohupovat chabými vlnkami. Na to, že má být zajebaný v horách, jak má nahlášeno v práci, se má naprosto luxusně. Blbnutí ve vodě a umělecká tvořivost mistra Kolisa „kamennými obrazy“ naplňuje chvíle odpočinku… Dostáváme hlad, takže se zvedáme a jdeme ulovit něco k snědku. Míjíme také pizzerii, ke které se po půl hodině korzování opět vracíme. Obří pizza do nás padá vskutku závratnou rychlostí. Po domluvě prozkoumat město dáváme ve složení já, Kolis, Libor, Freddy, Karlos a Tom nalehko (tzn. tílko a sandálky) jízdu do centra. Našim cílem je mimo jiné také najít půjčovnu helem a nějakou vhodnou hospodu na večer a ještě lépe nějakou didžinu. Vracíme se na barák pro mašiny a po chvíli vyjíždíme. Karlos sedá za Kolise a Freddy to zlehka komentuje slovy „banda teplejch námořníků vyjíždí do města“ :O). Ještě krátká zastávka u pizzerky předat klíče a jedeme. Opět se u mě dostavuje divný pocit, že jedu bez hader… Nacházíme půjčovnu skutrů, ale pouze se zapůjčením helmy majitel nesouhlasí. Snažíme se překecat ještě slečnu půjčovatelku, ale nemáme úspěch. Projíždíme město, přístav, ale vhodná hospoda žádná. Navíc zjišťujeme, že Bar je město skoro „nové“, to znamená, žádná stará „medina“, žádné stylové hospůdky, žádný dřevěný bárky a kotvy. Návrat na apartmán, je ve znamení jistého druhu zklamání. Pod výjezdem k základně dokupujeme v marketu zeleninu, meloun a tradiční čtyřpiva Nikšičko. Opět nás čeká obsazena celá kuchyň. Mimochodem – jediná místnost bez klimatizace :O). Činnost při přípravě pokrmů nám krátí Bodypaiting v podání Kolisa. Kotvy, lebky, kormidla, kapela Fantas, variantní ornamenty… vše co kde model dovolil – ruce, krk, nohy, záda, břicho umělecké výtvory hodné obdivu zdobí těla. Dnešní večer je ve znamení loučení se s Johnem, jež nás ráno musí opustit a pojede si pro palicový rekord výpravy tj. 1250km v sedle za den aneb domů za 17,5hod. Stylovou večeři volíme nad pláží v podniku, který jsme vybrali odpoledne. Večeře je výborná. Po cestě zpět jsme se trochu roztrhali, ale postupně se scházíme u apartmánu na historických plastovkách a stolku se čtyřpivem, citrusem a Kolisovým rádiem, které nechybí a putuje stále s náma. John jde spát brzy s tím, že ho stejně ráno ještě uvidíme. S postupem času zůstává naše „čtyřka“, která drží hlídku do slabého rozednění. Já, Pajča, Verča a Kolis. Heslo večera: „Nikitičenko“ :O) a jedna přípustná ztráta - zlomená židle. Při projížďce po městě ujeto 10km a zhruba to stejný jsme nachodili.

 

Středa 16.6.2010

Palicový rekord

Svítá a slyšíme Johnův budík. Vstává ve 3:00 a ve čtyři ho radostně vyprovázíme J. A že to bylo radostně. Posledním čtyřpivem jsme Johnovi pokřtili lehce Afriku pro dobrý dojezd. Jakmile jsme ztratili z očí mašinu za kopečkem, začal jsem opět řešit „Kde teď spím?“ Jak nečekané… :O)

Kousek spaní rychle utekl a my se budíme kolem deváté.  Divné, nemusíme se balit…

Ráno si prohlížíme obtisky na povlečení od našich „tetovaček“. Vedl Tom, povlečení a prostěradlo bylo z bílého spíše modré. Místo snídaně pak dáváme zrovna oběd. Holky to mají předchystané, tak žádná velká zdržovačka. Před polednem vyjíždíme na plánovaný výlet ke Skadarskému jezeru. Tentokrát se budeme kochat pohledem přes jezero zase na Albánskou stranu. Dlouhá šňůra mašin, kterou uzavírá doprovodné vozidlo s Pajčou, hudbou na plné pecky a slečnou Verunkou za volantem. Přece nepojedeme bez povšimnutí ;O). V Baru lehce bloudíme a zachraňuje nás ochotný místňák ve Scenicu. Přes sedlo mezi horami se dostáváme do města Virpaza. Po zaparkování před místní policejní stanicí se nás ihned ujímají dvě velmi šikovné slečny. Místní informační průvodkyně. Okatá a příjemná brunetka zaujala také Verču, která se s ní dala do řeči.  Ptají se a radí, co kde a jak. Občerstvení probíhá na zahrádce a v blízkosti také nákup suvenýrů. Také Tom se snaží zajistit místní folklor a domlouvá se slečnami vyhlídkovou plavbu po jezeře. Čekání na loď se ale protahuje, plavba nedopadá a tak to balíme a pokračujeme v cestě kolem jezera. Příležitostně si vyměňujeme s Karlosem motorky, tak moje premiéra na Tranďákovi. Karlos za celou cestu vystřídal postupně skoro všechny afriky, asi by ji chtěl také. :O) (o tom ale nemáme opdrobnější informace). Cesta po úbočí hor je úzká na jedno auto a plná zatáček. Kocháme se pohledem na Skadarské jezero a Manastiry na ostrůvcích podél břehu. Projíždíme lesem, kde nás omamuje vůně jasmínů. Dojíždíme do nejvýchodnějšího místa výletu až k vysílači, kde se fotíme a pozorujeme nejen okolí, kdy vidíme kus MNE a AL, ale i škorpiona na kameni. Dál se přesunujeme přes Vladimír (zde zmiňovaná kulturní vložka na kruháču viz. výše) do městečka Ulcinj. Za městečkem navštěvujeme Velikou plažu, s černým pískem. V centru se pak úzkými uličkami proplétáme k promenádě na pobřeží. Tady jsem byl krásně vytrouben slečnou Verunkou, když ještě za jízdy vybírám v obchůdku u hlavní cesty dárek pro Marťu. Drzost :O). Nakupujeme suvenýry a večeříme velký toast na zídce u moře. Smráká se a zpět do Baru přijíždíme po setmění. Bereme mapy a s klukama se přesunujeme do hospody na pláži. Nezbytné „Nikitiščenko“ a plánování další cesty dává vědět o končícím pobytu u moře. Děkujeme slečně Verunce za zajištění pobytu a připojujeme kolo rakije na závěr… :O). Restaurant opouštíme stylově. Na šlapadle zaparkovaném mezi stromy používáme skluzavku a bravurně se kloužeme. Po návratu na apartmán se jen tak naokraj ptám, kde dnes spím. A zase na mě zbylo rozkládací křeslo, které je ale pohodlné, a to bez výhrad. To byl ale krásný 143 kilometrový výlet Alberte.

 

Čtvrtek 17.6.2010

Vyměň to čerpadlo, vypni to čerpadlo

Ááá tak změna, dnes se musíme sbalit…  Dopoledne utíká jak voda, takže vyrážíme před polednem. Karlos s Radisem se v rámci balení ještě stihnou vykoupat v moři. Ostatní se jen balí. Po chvíli váhání Pajča  zůstává o den déle, neb v Mostaru, kam chceme jet, už byl. Proběhlo vřelé loučení s paní domácí, která byla údajně první ženou jezdící v Podgorici na motorce, a náš odjezd si fotila i točila. Prý to musí všichni v Baru vidět, jakou tam měla velkou skupinu a navíc motorkářů :O) . Po rozdání si polibků máváme zůstávající skupině. V plné zbroji, ale v menší skupině, ukrajujeme další kilometry naší pouti. Jedeme po pobřeží až do Lepetane, kde se dělíme. Část ve složení Freddy, Liboor, Tom a Karlos jede dokola Kotorskou zátokou a my Kolis Já a Radis dáváme Kotorskou zátoku zkratkou trajektem za Euro na druhý břeh. Sraz máme ve městě Risan. Tady se definitivně loučíme s mořem a mizíme do hor na sever. Od loňska tady s výstavbou pohnuli a točité pasáže jsou teď rovné a rychlé. Svižně se dostáváme se na silnici Trebinje-Nikšič. Odbočujeme doprava na Nikšič. Po chvíli Liboor zastavuje a hlásí problém, že nejde nastartovat. Tentokrát ještě Afriku oživíme, ale za chvíli zastavujeme znovu. Po chvilce laborování propojujeme nádrž napřímo do karbecu s tím, že večer vyměníme čerpadlo. Před Nikšičem obdivujeme jezera, která se ukazují v hezčím světle než loni. Do Nikšiče dojíždíme poměrně pozdě a sháníme restauraci na jídlo. Tu nakonec nalézáme na náměstí. Při pohledu na mapu a hodiny je nám jasné, že původní plán jet na sever na Pivsko jezero a dál do Bosny padá a pojedeme zpět na Trebinje. U večeře sledujeme okolí a nestačíme „říkat hodiny“ :O). Cesta na hranice je zpestřena zastavením Liboora na tom samém místě. Je to nakonec dáno tím, že se nestíhá samospádem dodávat benzín. Přechod hranic do Bosny je bez problémů. Za hranicemi prudce klesáme do údolí. Za vesnicí Jazina hledáme kemp, který je naznačen v mapě. Ujímají se nás dva místní a ochotně nás vedou do kempu, který je ve výstavbě. Za přespání majitel nechce nic (a jelikož nám John, jediný kuřák zájezdu ujel, musíme si příště vzít na takovéto situace nějaké krabky cigaret i my), piva dáváme do „chladícího boxu“(tj. studna na vodu s ledově chladnou vodou). Stmívá se a my ještě vyměňujeme čerpadlo na Liboorově africe. Po zdárné opravě, kde zapracovali naše dlouholeté zkušenosti a hlavně Freddyho pojízdná autodílna s příručním skladem, do pozdních hodin sedíme či ležíme a kecáme. Ujeli jsme zase něco kilometrů, přesně 212, a máme teda co hodnotit. Na protějším břehu potoka drtí místní osadník čerpadlo na vodu k zalití zahrady také do nočních hodit, takže se stejně nedá spát. Vypni to čerpadlo! prohozeno tmou jeho směrem zabírá, až na několikátý pokus, kolem jedenácté, a tak i my se po té uchylujeme ke spánku.

 

Pátek 18.6.2010

Bosna jak má být

 Budíme se plni očekávání. Důvodem je jestli pojede Liboorova mašina jak má a konečně uvidíme most v Mostaru. Dnes je cílem Mostar a potom dojet na sever co nejdál. Ranní rituál - snídaně, balení, trocha fotbalové magie s kopačákem, věrným přítelem. Tohoto rána je černý petr v balení v rukou Karlosa :O).  Horská zalesněná krajina se cestou mění na typicky balkánské vyschlé kopce. Mostar nás vítá velikými hřbitovy po obou stranách silnice. Cestu k mostu oživuje Tom hlášivší prasklé spojkové lanko. Měníme ho na chodníku, hned vedle čtyřproudé silnice a za přítomnosti místního reportéra, který si vše ochotně fotí. K mostu projíždíme úzkými uličkami a místní parkman nás vede na plácek před restaurací nedaleko mostu. Ve dvou skupinách jdeme k mostu, tak abychom se u motorek vystřídali v hlídání (ne že by se nám něco cestou ztratilo, ale trocha opatrnosti je namístě vždy). Prohlížíme nejen most, ale i stavby na obou březích. Uličky jsou plné stánků se suvenýry, někdy až kýčovitými skoro jako na Karlově mostě, a cenami úplně jak v Praze. Zaujala mě velká fotka Mostaru těsně po válce. Bohužel se ale nesměla fotit. Počasí se v Mostaru mění a vypadá, že i sprchne. Z Mostaru bereme směr sever na Banja Luca. Cestou si jednou oblékáme nepromoky, spíš pro jistotu, ale za půl hodiny je zase sundáváme. Nepříjemnou situací byla málem kolize Kolisa s kamionem, který stál přímo v nepřehledné zatáčce, ale brzdit Kolis umí a tak to dobře dopadlo. Bavičem dne byl Karlos, když za jízdu ve stupačkách a driftíkama v prachu na krajnici dostal slovní napomenutí od policajtů, kteří ho při výjezdu z města zastavili :O). Pokračujeme dál do městečka Jajce. Důvodem je návštěva místních vodopádů. Tady nás k našemu velkému překvapení na mostě, kde fotíme, dohání paličák Pajča. Dobrá náhodička jako ve filmu. Za mostem míříme k místnímu supermarketu pro nějaké tekuté suvenýry a krapet jídla. Liboor komentuje nákupní košíky hláškou, „borci, vy ste tady autem?“:O)). Další pokec, co dál a směr cesty, se obrací k poutači s ukazatelem směru na motosraz, kterého jsme si všimli na cestě před obchoďákem. Rozkaz zní jasně - Jedeme se tam mrknout. Je to takový menší srazík, ale s živou kapelou. Projíždíme areálem a zastavujeme na rozhodnutí, místní pořadatelé nás lanaří abychom zůstali. Bohužel není toto místo připraveno na kempování, tak po chvilce odjíždíme. Cestou okolo jezera míjíme kemp a zastavujeme u mlýnků. Rozhodnutí je nečekané. Jedeme zpět do kempu a půjdeme se na chvíli podívat na sraz. Následná rychlost je závratná – sprcha, jídlo, trochu piva a jdeme. Myslím, že zážitky není třeba popisovat, prostě to ani nejde, to je potřeba zažít. Byla to výborná tečka za balkánským putováním a přesně to, co jsme potřebovali. Prvotní plán jít o půlnoci se po ohlášení půlnoci rychle rozplynul. Družba s místními členy motoklubu proběhla v pohodovém duchu a spát jsme šli o několik hodin později :O). Na silnici, jsme tomu dnes dali 303 kilometrů.

 

Sobota 19.6.2010

ze by Balaton?

Noc byla opět krátká. Po ranním balení a kolem deváté odjíždíme. Dnes je v plánu přejezd až domů. Bosnu opouštíme průjezdem kaňonem řeky Vrba a městem Banja Luka. Cestou mě zaujalo vedení elektrických drátů skrz skálu. Přejezdem řeky Sávy do Chorvatska se dostáváme na roviny. Kopce nám chybí, vítr fouká a my přejíždíme řeku Drávu do Maďarska. Při jedné čurací pauze a čumění do mapy ukazuje Freddy na modrou skvrnu s názvem Balaton a slovy, tak tady jsem ještě nikdy nebyl. No a jelikož my co jsme tam byli, jsme chtěli, aby tam ti co tam nebyli taky byli a nebylo to zrovna moc z trasy, tak jsme se tam vydali. Příjezd k Balatonu byl ve znamení zatažené oblohy. V jedné zátoce jsme dojeli až k vodě. S pohledy upřenými na kalnou vodu čekáme, co bude dál. Freddy přistoupil na břeh a praví „ nic moc“. Tak nevím. :O).  No a to už zase sedíme v sedle našich motorek a pokračujeme po dálnici dál na Slovensko. Před hranicema na Moravu zastavujeme na benzince Slovnaft. I tady nás vítají hejna komárů. Štelujeme se na poslední společnou fotku, protože za hranicama u Břeclavi máme bod rozdělení se k domovům. Poslední společná fotka a Kolisova režie průjezdu přes čáru. Rozjíždíme se. Když najíždím na sjezd z dé dvojky…“ opět přichází ta chvíle, kdy si uvědomím, že je konec a jak dobře mi s těmito lidmi bylo. Díky všem za super expedici, jízdu, zážitky, pomoc...a vše, co k takové výpravě patří, od počátečního plánu po poslední rozloučení“.

Domů dojíždím v jedenáct večer s menší off-road vložkou u VelMezu a následnou objížďkou. Rád, že jsem doma, ale myšlenkami kdesi v Albánii u praskajícího ohně, smíchu a nebe plného hvězd…

 

Opět trocha čísel: 

Celková délka:  3641km

Celkový výstup: 34014m

Maximální výška:  1755m.n.m.

Čas pohybu: 77:18hod

Průměr pohybu:  47,1km/hod

Čas zastávek:  74:50hod

 

Benzín natankováno:  158 l

Průměrná spotřeba:  5,08l/100km

 

Ujeté kilometry v zemích:

-SK   166km

-H    661km

-SRB   471km

-MNE a BiH  527km

-AL   936km

 Fotogalerie k článku

By Drake @ Kolis